Recenze knihy

Dan Ariely: Jak drahá je intuice
Proč nás selský rozum často vede ke ztrátovým rozhodnutím

Autor recenze: Jana Klementová

Budeme-li vycházet z volných definic intuice, např. podle I. Kanta je intuitivní poznání protikladem poznání diskurzivního, vznikajícího rozumovou úvahou a zkoumáním. Význam intuice jako prvotního zdroje poznání i rozhodování, které teprve následně můžeme podrobit racionální reflexi a kritice, zdůraznil také např. Edmund Husserl i Henri Bergson. Intuice dokáže bleskově dávat dohromady myšlenky. Géniové jako Edison nebo Einstein své nejprve intuitivní nápady později dokazovali v prostoru a čase. Ano, lze, jak Karl Gustav Jung tvrdí, považovat intuici za iracionální, chápe ji tak, jako nevědomé vnímání. Dnes ji vědecký svět, (snažící se ji stále pochopit), nazývá implicitní znalostí.

Intuice je jedna ze součástí celistvosti osobnosti, kterou nelze podceňovat. Otázkou je, nakolik je tato iracionalita skutečně iracionální. Podkladem mé otázky je opak intuice, koncentrát racionality, užitý v případě definice Homo economicus, nebo-li „člověka ekonomického“, o kterém víme to, že se rozhoduje. A v tom je dokonalý. Vše ví, vše zná, je všudypřítomný. Je globální. Přitom je nekonečně senzitivní, avšak pouze na ceny. Jediným a rozhodujícím kritériem pro jeho rozhodování je maximální užitek. Možná by mohl být i šťasten, protože ví, co je jeho užitek…bohužel. Je zcela bez emocí, v závěru je mu to vlastně lhostejné…

Téma rozhodování je tématem mnoha psychologů, ekonomů, sociologů, filozofů, kteří se snaží pochopení tohoto procesu aplikovat do praxe. Ekonomové se svým Homo economicus neustáli snad ani jednu ze svých teorií. Finanční krizi asi nikdo z nich nepředpokládal. Opět jenom „racionální“ člověk vyvíjí logické konstrukty, kterým „srdečně rád“ věří a dělá vše proto, aby potvrdil pravdivost své logiky. Bohužel.

Zřejmě proto je toto téma velkou výzvou pro Dana Arielyho, který ve svých experimentech nejednou prokázal iracionalitu lidského chování. Svou upřímnou studií vlivu vysokých bonusů na výkon bankéřů zvědomil nám již známý Jerkes-Dodsonův experiment potvrzující, že závislost výkonu na odměně má tvar obráceného U. Ať se do výsledku promítají proměnné jako je složitost úlohy, zkušenosti či osobní odolnost vůči stresu, výsledkem je závěr, že nejvyšší odměna neznamená vždy nejlepší výkon. Obří bonusy mohou vytvořit stres a rozmělnit tak pozornost jednotlivce, avšak majícího rozhodovací pravomoce rozsáhlého charakteru.

Motivací a její korelací s radostí z práce a jejím smyslem se zabývá v dalších kapitolách. Například Ikea efekt úsměvným způsobem dokládá, jak si každý váží své práce a považuje ji za velmi hodnotnou (dokonce ji i trochu přeceňuje). Výše radosti a pocitu lásky k předmětu se odvíjí od času stráveném nad vyhotovením. Spoluúčast při tvorbě produktu (skříňka z Ikei, moučníky z prášku) zvyšuje jeho přijetí, hrdost a pýchu nad výrobkem. Paradoxně. Čím více si s výrobkem dáme práce, tím více si ho vážíme a tím méně ho budeme kritizovat (či reklamovat).

Experimenty mnohdy potvrzují zákonitosti, které jsou světu psychologie již známy, některé experimenty jsou však velmi originální. Autenticitu celé knihy podtrhují osobní zkušenosti autora, které přesahují zkušenosti normální populace. Léta léčené popáleniny po autonehodě, které mu zohyzdili půl těla včetně obličeje, ho donutily přemýšlet mnohem hlouběji, než je běžné. Překonávání těžkostí, jak s léčbou, tak s pozdější integrací do běžného světa, povrchně zohyzděn, v hloubi však zdráv, plný života a touhy se seznámit s krásným protějškem, ho přimělo k uskutečnění experimentu, který se snažil najít otázku, zda měníme názory na krásu protějšku na základě úrovně své atraktivity. Ze tří hypotéz, jak se vyrovnat s vlastním estetickým omezením, se první možnost, tj změna estetického ideálu, nepotvrdila. Zjištění je, že všichni (nezávisle na svém vzhledu) vnímají krásné jako krásné a ošklivé jako ošklivé. Očekávaná akomodace vnímání se zde neodehrála. Ovšem do posílání opravdových pozvánek se předpokládá zahrnutí sebereflexe a přiznání si, na co daný člověk opravdu „má“. Co na známkách hodnocení atraktivity poznat nebylo, na pozvánkách se již projevilo (pro mě inspirace metodologická). Dalším experimentem se potvrdilo, že fyzicky méně atraktivní jedinci kladou větší důraz na jiné atributy. A tak nezbývá než dodat, o co vše jsou fyzicky přitažliví jedinci ochuzeni, zda je jejich dar skutečným vítězstvím….

Pomsta, téma, které se řeší od nepaměti… (všem známé „oko za oko, zub za zub“ oproti výroku Gándhího „oko za oko a svět bude slepý“… se mi vsouvá osobní zkušenost, že odpouštět ano…ale vše má své hranice…) Možná hledání této hranice, která člověka emočně nezničí, ale finančně (či racionálně) taktéž ne, inspirovala Arielyho k jeho experimentům. Ariely jednoduchou analýzou dospěl k názoru, že pomsta slouží jako efektivní donucovací mechanismus, který udržuje ve společnosti jakousi úroveň spolupráce a pořádku. Staví pomstu do protikladu s důvěrou. Tedy, pokud ztratíme v někoho důvěru, jak změřeno metodou PET, pomsta zaktivuje v mozku vlákna stria meduláris, kam se promítají pocity spojené s odměnou. V experimentu s důvěrou se potvrdilo, že lidé jsou ochotni důvěřovat druhým. Společnosti s vysokou mírou důvěry mají ohromnou výhodu, proti společnostem, kde nikdo nikomu nevěří (případ Davida Ratha v našich hlavách stria meduláris výsostně rozzářil, přiznejme si). Experiment, který se zaměřil na to, zda pomstychtivý člověk racionálně rozliší, jestli jeho pomsta trefí správný cíl, či nikoliv, může být velmi inspirativní např. pro majitele firem. Výsledek experimentu byl totiž depresivní. Lidé nerozlišují, zda svou pomstou poškodí zaměstnance, který se nevhodně chová, či jeho majitele, který za nic nemůže. Zdá se tedy, že v okamžiku pomsty se nestaráme o to, koho přesně trestáme, chceme jen vidět, že si to někdo odnese. Co pomáhá snížit onu pomstychtivost druhého? Obyčejná, upřímná omluva. Někdy se těchto pár skromných slov může skutečně vyplatit.

Iracionálních výsledků, potvrzujících propast mezi rozumem a citem, která se vyjevuje o to širší, o co více se bráníme si tuto lidskost přiznat, je v knize opravdu mnoho. Ariely se snaží vidět svět skutečný a pravdu opírat o důkazy. Ať potvrzuje již známé výsledky, určitě je obohacuje o pohledy nové. Knihu považuji za velmi inspirativní, jak tematicky, tak metodologicky.


ARIELY, Dan. Jak drahá je intuice: proč nás selský rozum často vede ke ztrátovým rozhodnutím. Vyd. 1. Praha: Práh, 2011, 255 s. ISBN 978-80-7252-327-6.